Story Divokého západu aneb zbraně, přestřelky a pistolníci

05.12.2008 10:17

Nevěřím, že by existoval někdo, kdo by nevěděl zhola nic o Divokém západu. Každý z nás jako dítě hltal příběhy z pera Karla Maye, Rodokapsy nebo Weekendy. Tehdy jsme ovšem neměli tušení, že pan May je největším mystifikátorem příběhů Divokého západu a v Rodokapsech se píší hlouposti, ne-li přímo vědomé lži.

 Éra Divokého západu se dá definovat jednou jedinou větou: Byla to doba, kdy muži, přitom muži velmi rozdílných povah a lidských hodnot – mimořádně tvrdí a mimořádně nelítostní, zabíjející i zabíjení, brali zákon do vlastních rukou. Byl to krutý svět a doba byla příliš hektická, než aby si to uvědomovali.

 Byla to doba, kdy se pionýři prodírali dál a dál na Západ a hynuli pod šípy a tomahavky Indiánů. Doba, kdy americká kavalerie v oplátku masakrovala rudochy po tisících. Doba, kdy lovci vybíjeli statisícová stáda bizonů. Doba, kdy šerifové museli čelit všeho schopným desperátům. Byla to prostě doba, kdy muži vyvíjeli nebývalé úsilí, aby poslali co nejvíc svých bližních na hřbitovy obutých.

 O mnoho let později si američtí historikové uvědomili, že to všechno nebylo až zas tak úplně v pořádku. A tak začali skutečnost, opravdovou historii svého národa, přelakovávat vrstvou mýtů. Činili to skutečně dokonale, tak dokonale, že s postupem času se pravda zcela vytratila. Byla nahrazena legendou. Začali s tím doboví obskurní pisálci, kteří se přiživovali na slávě mužů, jako byli Wild Bill Hickok, Wyatt Earp, Buffalo Bill, George Custer, Jesse James, Roy Bean, Billy Kid, Butch Cassidy nebo Sundance Kid. A potom přišel film, pak televize a všechny sdělovací prostředky, včetně beletrie, převzaly už ne mýtus, ale vědomou nepravdu...

 Dodnes se nám zachovaly pouze zlomky údajů o historických skutečnostech. A přece se z nich dá rekonstruovat historická pravda zbavená všech umělých příkras. Teď se tedy pokusíme oprášit stoletý nános mýtů a legend a vylíčit Divoký západ takový, jak nám jej zachovaly ne legendy, ale historie.

 

Zbraně Divokého západu

 

 Muži Divokého západu museli denně čelit nejrůznějším nebezpečím. Divoké zvěři, Indiánům, banditům. K tomu potřebovali zbraně a to skvělé zbraně. Zbraně, které se staly součástí legendy. Bez nadsázky můžeme říci, že winchestrovkou, coltem a bowieovým nožem byly psány dějiny Divokého západu. Přesněji řečeno jimi byla utvářena legenda Divokého západu.

 Základní zbraní byla tehdy samozřejmě puška. Dalo se jí lovit, nebo udržet útočníky od těla. Pistole nebo revolvery byly dobré jen k boji zblízka. Puška byla nejdůležitější zbraní, bez revolveru člověk mohl v pláních přežít, bez dobré pušky sotva.

   V počátcích osídlování západu se jednalo zejména o proslavené „Kentucky - rifle“. Tyto jednohlavňové předovky (jedná se o zbraně nabíjené ústím hlavně. Do hlavně se zepředu nejprve vsype dávka prachu, potom se vloží ucpávka a nakonec se dovnitř vtlačí střela. Celé se to nabijákem nacpe až na konec hlavně a dokonale upěchuje a utěsní) se vyznačovaly především dlouhou a úzkou hlavní a relativně malou ráží - .45. Byly to pušky překvapivě přesné, na 100 yardů s nimi bylo možné spolehlivě zasáhnout jelena přímo na komoru. Předovky měly samozřejmě ve svém nabíjení obrovský handicap. Nejlepší střelci dokázali zbraň tohoto typu nabít asi za dvacet sekund. Za tuto dobu dokázal Indián, i ze sedla svého mustanga, vystřelit deset šípů.

 

 

Kentucky rifle

 

 Koncem třicátých let se objevily první Coltovy perkusní (u zbraní s perkusním zámkem se potom na komínek vedoucí z hlavně nasadí zápalka, neboli měděný kalíšek s trochou třaskavé rtuti. Pak už stačí pouze napnout kohout a stisknout spoušť. Tím se uvolní kohout, který udeří na zápalku, jejíž plamen od výbuchu prošlehne do hlavně, kde odpálí nálož prachu a způsobí tak výstřel) revolverové pušky, které se pokoušely tuto nevýhodu odstranit. Vyrobilo se jich jen pár stovek, přesto zaznamenaly omezený úspěch během války na Floridě.

Revolverová puška Colt

 

 Ve čtyřicátých letech vznikly první zadovky. Pušky nabíjené zezadu měly samozřejmě řadu výhod oproti svým zepředu nabíjeným protějškům. Po každém výstřelu nebylo nutné otáčet zbraň ústím hlavně k sobě. Takováto manipulace byla velmi obtížná a obvykle nutila střelce se mimoděk odkrývat. Střelba se navíc, díky použitým jednotným nábojům (většinou papírovým), podstatně zrychlila.

 Koncem čtyřicátých let se objevily první zadovky firmy Sharps. Christian Sharps tehdy začal vyrábět vysoce výkonné jednoranné zadovky nabíjené papírovým nábojem. Náboj se vkládal do nábojové komory po sklopení mohutného lučíku u spouště, čímž byl odsunut skluzový závěr. Pozdější vylepšené modely byly navíc vybaveny diskovým automatickým (natažením kohoutu) podavačem roznětek, který posouval kovový pásek se zápalkami. Po příchodu jednotných kovových nábojů se pochopitelně začaly vyrábět i Sharpsky na toto střelivo. Zbraně této firmy byly na Západě všeobecně oblíbené a v druhé polovině padesátých let byla už firma Sharps jedním z předních amerických výrobců zbraní. Během občanské války byly výrobky Sharps velmi žádané unionistickou armádou. Plukovník Hiram Berdan, velitel proslulého „pluku ostrostřelců“ (Sharpshooters Regiment) např. opatřil svým vojákům větší počet Sharpsek Model 1859 ráže .52 se speciálními dioptrickými mířidly a vyladěnými spouštěmi. Po skončení války začala firma vyrábět velkorážní „bizoní pušky“ v obrovských rážích .49, .50, .52 a dokonce i .60. Nejoblíbenější mezi nimi byla k lovu bizonů používaná puška ráže .50, známá jako „Big Fifty“ (Velká Padesátka). Její přesnost i účinek je legendární - na vzdálenost do tisíce yardů byla považovaná za smrtící. Tyto pušky mají na svědomí více amerických buvolů, než jakákoliv jiná zbraň v historii. Lovci bizonů obvykle vlastnili více pušek, ale, třebaže se později objevili zdatní konkurenti v podobě výrobků firem Ballard a Remington, jednou z nich byla vždy Sharpska.

 

Zadovka Sharps Model 1863

 

 Kovové náboje byly tehdy velkým pokrokem. Jejich přímými předchůdci byly náboje Waltera Hunta. Jednalo se o beznábojnicové střelivo, tvořené dutou střelou naplněnou střelným prachem, jež byla uzavřena korkovou destičkou s otvorem naplněným třaskavou směsí. Náboj však nebyl dostatečně spolehlivý. V roce 1849 dostal Hunt patent na opakovačku s trubicovým zásobníkem pod hlavní a s důmyslným, avšak komplikovaným opakovacím mechanismem s pákovým natahováním. Ještě téhož roku vylepšil tento mechanismus Lewis Jennings z New Yorku a svá zlepšení si také nechal patentovat. Další patenty na zlepšení Huntovy konstrukce byly vydány v letech 1851 a 1854 a zněly na jména pánů Horace Smithe a Daniela B. Wessona.

 Tito dva muži spolu založili v roce 1852 malou zbrojní dílnu v Norwichi ve státě Connecticut. V roce 1854 získali na výstavě v Baltimore zlatou medaili za první opravdu funkční zbraň schopnou střelby jednotnými náboji. V červnu 1855 se Smith a Wesson rozhodli prodat svůj podnik skupině obchodníků, kteří se později proslavili pod názvem Volcanic Repeating Arms Company. Společnost sídlila v New Havenu, Connecticut a začala vyrábět opakovací pušky a pistole systému Smith & Wesson na Huntovo střelivo v rážích .30, .38 a .44. Zbraně Volcanic si získaly jistou omezenou popularitu. V roce 1857 provedl plukovník Charles Hay se zbraněmi Volcanic náročné zkoušky. Byl vynikajícím střelcem a s puškou Volcanic dokázal zasáhnout osmipalcový terč na vzdálenost 300 yardů, přičemž devět střel bylo uvnitř terče a dvě přímo ve středu. Pistolí Volcanic potom zasáhl střed terče vzdáleného 100 yardů.

Pistole Volcanic

 

 Jedním z podílníků firmy Volcanic byl i tehdy neznámý Oliver F. Winchester. Firma se však v roce 1857 ocitla v likvidaci. Oliver Winchester byl výrobce košil a zdatný obchodník, nikoliv však zbrojíř. Pušku nezkonstruoval nikdy, včas ale rozpoznal, že spíše než manžetové knoflíčky se na trhu žádají spolehlivé zbraně a začal tedy podnikat v tomto oboru. Založil svůj nový podnik nazvaný New Haven Arms Co. Podnik však nezačal dobře a zakrátko také neměl daleko k úpadku. Naštěstí ale v tomto podniku pracoval sice naprosto neschopný obchodník, avšak vynikající puškař a velmi zdatný mechanik Benjamin Tyler Henry.

 Henry vyvinul nový jednotný náboj s měděnou nábojnicí a okrajovým zápalem. Podobný náboj si sice nechal patentovat v roce 1855 Rollin White, ale Henryho náboj měl větší ráži - .44 a proto byl také Henrymu roku 1858 udělen patent. Henry pak pro nový náboj poněkud přepracoval pušku Volcanic a roku 1860 dostal na novou zbraň patent. Tak vznikla legendární henryovka. O této pušce se rozhodně nedá říci, že by zaplavila americký západ (nevyrobilo se jich mnoho přes 10 000 kusů), ale s počátkem občanské války si našla cestu do unionistické armády. Zakrátko si získala nedobrou pověst mezi vojáky Konfederace a později i mezi Indiány. Začaly se rozšiřovat pověsti o jejích fantastických výkonech a vojáci Jihu mezi sebou o henryovce hovořili jako o „zatracené yankeeské pušce, která se nabije v neděli a střílí celý týden“.

Henry M 1860

 

 Byla to bezpochyby pozoruhodná zbraň. Trubicový zásobník na 16 nábojů se plnil zepředu od ústí hlavně, po odšroubování zátky a vyjmutí tlačné pružiny. Potom pružina zásobníku tlačila náboje směrem k závěru, který střelec ovládal nabíjecí pákou v jejímž oku měl prsty pravé ruky. Stlačením páky dolů se závěr odsunul dozadu, přičemž napnul bicí kohout, vyhodil okénkem na hřbetě pušky vypálenou nábojnici a podal nový náboj ze zásobníku. Pohybem pákou nahoru se náboj zasunul do hlavně a uzamčel se závěr. Při armádních zkouškách roku 1862 vypálila henryovka za 340 sekund 120 ran (plnění zásobníku započítáno). To byl proti předovkám pochopitelně vynikající výsledek. Náboj .44 Henry měl navíc velmi slušný výkon, když se střelou o hmotnosti 216 gránů a náplní 25 gránů černého prachu, dosahovala střela úsťové rychlosti kolem 350 ms-1. Střela se při zkouškách zaryla pět palců hluboko do dřevěného terče vzdáleného 400 yardů. Zbraň měla pochopitelně také své nedostatky. Těmi hlavními byl choulostivý zásobník a často se lámající vytahovač nábojnic. Navíc nebyla právě levná - v roce 1862 byla nabízena za 42 dolarů a náboje 10 dolarů za tisícovku kusů.

 Také roku 1860, ale o pár týdnů dříve než Henry získal patent na svou pušku a náboj Christopher Miner Spencer. Byla to také opakovačka s pákovým mechanismem, který ovšem pracoval na zcela odlišném principu než systém Henry, protože tato puška měla trubicový zásobník na sedm nábojů v pažbě a směr podávání střeliva byl tudíž opačný. Kohout navíc musel střelec po každém nabití obsluhovat ručně. Zbraň byla zajímavá především možností vyjmout trubicový zásobník v pažbě a tudíž i možností měnit plné zásobníky za prázdné. Tato operace trvala jen několik sekund. Kvality spencerovky byly nesporné a armáda Severu jich nakoupila celkem 90 000 kusů. Podle zprávy brigádního generála Jamese W. Ripleyho, náčelníka zkušební komise Ministerstva války v roce 1864, byly pušky Spencer „nejlevnější, nejodolnější a nejefektivnější“ z mnoha zbraní, které tehdy armáda Unie používala. To, co spencerovka postrádala ve srovnání s henryovkou v kapacitě zásobníku, vynahradila svojí nízkou hmotností a rychlejším nabíjením. Náboj .56-56 Spencer byl navíc velmi výkonný. Měl náplň 45 gránů prachu a střela o hmotnosti 350 gránů dosahovala úsťové rychlosti 370 ms-1. Historikové, kteří se dnes pokoušejí odhalit příčiny jižanské porážky v bitvě u Gettysburgu, si jaksi neuvědomují, že elitní seveřanské pluky byly vyzbrojeny právě puškami Spencer a měly tudíž větší palebnou sílu než jejich konfederované protějšky. A přitom tato prostá skutečnost byla jedním z rozhodujících faktorů, jež ovlivnily průběh bitvy.

 

Spencer M 1860

 

 Úspěch pušek Henry pomohl společnosti New Haven Arms Co. postavit se znovu na nohy. Podnik byl znovu přejmenován, tentokráte na Winchester Repeating Arms Co. Jeho první výrobkem se stala puška Winchester Model 1866 ráže .44 Henry. Z nových pušek zmizelo jméno Henry, zůstalo jen H na dně nábojnic. Model 1866, známý jako Yellow Boy (Žlutý Kluk) podle bronzového pouzdra závěru, byl v podstatě vylepšenou henryovkou. Byl zlepšen problematický vytahovač nábojnic, zesílen zásobník, který se už navíc neplnil od ústí hlavně, ale nabíjecím okénkem na pravé straně pouzdra závěru podle patentu Nelsona Kinga. Toto tedy byla první winchestrovka. Koncem šedesátých let už ale byly okrajové náboje na ústupu. Dno těchto nábojů musí být totiž dostatečně slabé, aby úder kohoutu odpálil okrajovou zápalku, což limitovalo velikost prachové náplně, protože dno nábojnice muselo tlak výstřelu vydržet. Proto se pozornost výrobců zbraní upřela k novým nábojům se středovým zápalem, které si nechal v USA patentovat plukovník Hiram S. Berdan v roce 1866. U těchto nábojů byla použita oddělená zápalka vlisovaná do pevného dna nábojnice a tudíž bylo možno vyrábět náboje s mnohem větší dávkou prachu než dosud.

Winchester M 1866

 

 První winchestrovkou na náboj s středovým zápalem se stal legendární Winchester Model 1873 ráže .44-40. U tohoto modelu bylo bronzové pouzdro závěru nahrazeno ocelovým a byl použit nový náboj .44-40 (střela ráže .44 a prachová náplň 40 gránů). Právě tato puška prý na Divokém západě pobila více zvěře, více Indiánů a více amerických vojáků v boji s Indiány, než kterákoli jiná. Sám Buffalo Bill o ní tvrdil, že je to „nejlepší zbraň, jakou kdy používal“. V roce 1875 pak firma Winchester poprvé nabídla zákazníkům toužícím po pušce mimořádných kvalit zbraň nazvanou "jedna z tisíce". Jednalo se o vybraný exemplář - zbraň, u níž při zkušebním nástřelu byl zjištěn mimořádně vynikající výsledek. Tyto zbraně byly pak většinou vybaveny spouští s napínáčkem a opatřeny nadstandardní povrchovou úpravou, včetně nápisu "jedna z tisíce". Jejich prodejní cena byla dvojnásobná tedy 100 místo 50 dolarů. O něco méně vynikající zbraně byly označovány nápisem "jedna ze sta" a prodávány s příplatkem 20 dolarů. Zbraně "1 z 100" a "1 z 1000" byly v katalozích firmy Winchester nabízeny pouze tři roky, i když prodávány byly i v dalších letech. Důvodem zřejmě bylo, že vedení firmy Winchester usoudilo, že není příliš vhodné zdůrazňovat, že všechny její zbraně nejsou stejně přesné. Celkem bylo zhotoveno 133 winchestrovek vzor 1873 "jedna z tisíce" a 8 exemplářů tohoto vzoru "jedna ze sta". Po druhé světové válce se tyto zbraně staly proslulejšími než v době své výroby a mezi sběrateli patří k nejvíce ceněným puškám americké výroby. V současné době je známá existence 51 pušek vzoru 1873 "jedna z tisíce" a 4 pušek "jedna ze sta". Právě v souvislosti s puškou M 1873 se poprvé objevilo tvrzení, že „winchestrovka byla puška, jež dobyla Západ“, což bylo možná poněkud nadnesené, ale rozhodně to vylepšilo firmě Winchester obchody. O oblibě této pušky svědčí skutečnost, že se Model 1873 ve výrobě udržel až do roku 1919 a bylo vyrobeno celkem 720 610 kusů, což je ohromující číslo u zbraně, která nikdy nebyla zavedena do vojenské výzbroje.

 

Winchester M 1873 – luxusní provedení

 

Jak jsme již řekli, pušku M 1873 tedy nepřijaly do výzbroje ozbrojené síly USA. Důvodem byl náboj s příliš malým výkonem. V roce 1874 byly dosavadní pušky Spencer nahrazeny jednorannými zadovkami Springfield velké ráže .45-70. Tento výkonný náboj byl vládou přijat jako služební puškové střelivo a firma Winchester se proto rozhodla upravit na ně svoji opakovačku M 1873. Zbraň v ráži .45-70 byla označena M 1876, ale nezískala si větší popularitu. Do výzbroje ji zavedla pouze Severozápadní jízdní policie.

 Opakovačku Winchester Model 1886 zkonstruoval geniální John Moses Browning. Byla vyvinuta pro použití vysoce výkonného střeliva. Nejvýkonnějším nábojem uplatněným u tohoto modelu byl náboj .50-110, někdy též označovaný jako .50-110-300 Express (střela ráže .50, o hmotnosti 300 gránů, dávka černého prachu o hmotnosti 110 gránů). Náboj byl skutečně vysoce výkonný - střela dosahovala úsťové rychlosti 490 ms-1a úsťové energie 2330 J. Třebaže později se objevily ještě další známé modely jako např. další Browningova konstrukce M 1894, byly v té době pušky typu „lever action“ (běžně používaný termín pro pušky s opakovacím pákovým mechanismem) už na ústupu. Důvod spočíval ve velké délce výkonných nábojů (náboj .50-110 je delší než 2 palce) a tudíž i ve velmi dlouhém chodu závěru a tedy i pohybu napínací páky.

 

 Pušky o nichž jsme dosud hovořili, jsou pochopitelně pouhým zlomkem ze zbraní používaných na Divokém západě. Každá z nich je však svým způsobem významná, a proto jsem ji tu zmínil. Divoký západ je však obecně spojován s pistolníky a jejich nezbytnou rekvizitou - pistolí. Takto byl na Západě označován revolver. Nebylo to tehdy nikterak zavádějící, protože jiné krátké zbraně než revolvery se tenkrát v podstatě nevyráběly. V minulém století se označení „revolver“ příliš nevyskytovalo. Běžněji se zbraním tohoto typu říkalo „revolverová pistole“ nebo jen „pistole“. Zakrátko ale revolver získal novou, ještě známější přezdívku. Začalo se mu říkat kolt.

 Hovořit o revolverech Divokého západu samozřejmě neznamená myslet jen na colty, ale přesto musíme Samuelem Coltem, coby duchovním otcem revolveru, začít. Samuel Colt si nechal revolver patentovat v roce 1836. Jednalo se pochopitelně o perkusní zbraň a až do sedmdesátých let firma Colt vyráběla celou škálu perkusních revolverů všech velikostí a ráží (dále tuto problematiku nebudu rozvádět, doporučuji přečíst si jiný můj článek Hříbata na tomto servru). Objem výroby byl obrovský a colty se staly velmi žádanými a ceněnými výrobky na trhu se zbraněmi.

 Zakrátko se ovšem objevili zdatní konkurenti. Pánové Horace Smith a Daniel B. Wesson získali patent mladého Rollina Whitea na kovové jednotné náboje a komory vrtané skrz celý revolverový válec. V roce 1857 začala firma Smith & Wesson vyrábět první revolvery. Byl to typ Smith & Wesson Model No.1 ráže .22. Jednalo se o nevelké sedmiranné revolvery na jednotný náboj s okrajovým zápalem. K nabití se revolver rozvíral na otočném kloubu. Čelní strana rámu se spolu s hlavní vyklopila směrem vzhůru a válec se potom volně oddělil. Prázdné nábojnice se vyhazovaly o pevnou tyčku pod hlavní. Revolver měl jednočinné spoušťové ústrojí a zaskakovací spoušť bez lučíku. V letech 1859 a 1860 následovaly modely No.1 1/2 a No.2. V podstatě šlo o zbraně stejné konstrukce jako Model No.1, ale byly pětiranné a šestiranné, byly také o něco větší a používaly výkonnější náboj ráže .32.

Smith & Wesson Model No.1 1/2                                     Smith & Wesson Model  No.1

 

 Roku 1869 začala společnost Smith & Wesson vyrábět revolvery u nichž se hlaveň nevyklápěla vzhůru, ale sklápěla dolů. Společně s ní se sklopil i válec a hvězdicový vyhazovač potom automaticky provedl hromadné vyhození všech nábojnic najednou. Patenty na toto zařízení získali W. Dodge a C. A. King. První z těchto revolverů byl Smith & Wesson Model No.3 American ráže .44 American, první americký velkorážní revolver na náboj se středovým zápalem.

     Smith & WSmith & Wesson Model  No. 3 American

 

 V té době byl v Americe na návštěvě ruský car Alexandr. Mimo jiné navštívil i Wild West Show (cirkus o Divokém západě). Toto, a také skutečnost, že s ním po dobu návštěvy bylo zacházeno vpravdě královsky, zřejmě způsobilo, že Rusové se začali zajímat o nákup amerických zbraní pro svoji armádu, která v té době stále ještě používala perkusní zbraně.

 Firma S&W od Rusů obdržela zakázku na 250 000 „zlamovacích“ revolverů Model No.3 ovšem s jistými úpravami. Tou nejdůležitější a pro další vývoj zbraní zásadní se ukázal požadavek na stupňovitý průřez nábojové komory válce a zapuštění střely do nábojnice. Do té doby se takřka výhradně používaly maštěné střely, jejichž průměr byl shodný s průměrem nábojnice, do níž byla zasazena zúžená zadní část střely. To sice usnadňovalo výrobu válců, jejichž komory měly rovnoběžné stěny, naproti tomu střely byly náchylné k poškození a povlak mazadla přitahoval nečistoty. Takto upravené revolvery se začaly vyrábět v roce 1871 a byly označeny Smith & Wesson Model No.3 Russian ráže .44 Russian. Nový náboj .44 Russian poskytoval přibližně 440 J úsťové energie se střelou o hmotnosti 246 gránů. Na svou dobu se mezi náboji laborovanými černým prachem ukázal jako mimořádně přesný a výkonný. Tyto zlamovací revolvery byly skutečně vynikající a vysoce převyšovaly vše, co v té době mohly nabídnout ostatní firmy. Jejich jedinou nevýhodou byla malá pevnost kloubu, což časem vedlo k rozviklání a ztrátě pevnosti celého systému.

.3 Amaricanesson Model No.3

  NoWSmith & Wesson Model  No. 3 Russian

 

 Počátkem 70. let nastaly pro firmu S&W těžké časy. Patentová ochrana Whiteova nápadu totiž trvala pouhých 15 let, protože vláda rozhodla, že tato doba je dostatečná k tomu, aby firma v klidu vydělala peníze, jež do nápadu investovala. Obvykle se stávalo, že Kongres patentovou ochranu prodloužil, ale v případě S&W to v roce 1870 odmítl přímo prezident USA Ulysses S. Grant. Stalo se tak pravděpodobně proto, že za občanské války byl tehdy ještě generál Grant hrubě nespokojen se způsobem, jakým se firma S&W vyrovnávala se svými povinnostmi ohledně dodávek zbraní, a dokonce ji podezříval ze sabotáže. Ani tento tvrdý úder firmu nepoložil a dále pokračovala ve výrobě revolverů.

 V roce 1875 uvedla na trh svůj nový model Smith & Wesson Model Schofield ráže .45. Tento revolver byl upraven (zejména způsob uzamčení rozvíratelného rámu) podle plukovníka americké armády G. W. Schofielda. V roce 1876 firma S&W získala na mezinárodní výroční výstavě ve Filadelfii zlatou medaili za nejlepší armádní revolver v historii. Ironií bylo, že hlavní vládní zakázku na armádní revolver získala firma Colt.

 

S&W Model Schofield

 Armáda Spojených států v roce 1876 uspořádala soutěž nových revolverů od různých firem, jejíž vítěz se měl stát novou služební zbraní. Přihlášen byl Colt Peacemaker a výrobky firem Smith & Wesson, Remington, Mervin & Hulbert a několik dalších. Třebaže S&W a M&H byly revolvery s hromadným vyhazováním nábojnic a tudíž mnohem rychlejším nabíjením, v soutěži zvítězil Colt Peacemaker zejména díky svojí spolehlivosti, trvanlivosti a odolnosti proti nešetrnému zacházení, jež bylo v armádě tak běžné. Firma Colt tak získala hlavní armádní zakázku (i když ne výluční) a Peacemaker se pod názvem Colt Single Action Army stal základním služebním revolverem.

 Od počátku 70. let, když už firmě S&W vypršel Whiteův patent, nic nebránilo ostatním výrobcům vrhnout na trh nové modely a Peacemaker byl jedním z nich. Objevil se v roce 1872 a byl to nejnovější Coltův revolver, tentokrát už na jednotný kovový náboj se středovým zápalem ráže .45 Long Colt. Zakrátko se stal nejoblíbenější a nejrozšířenější zbraní Divokého západu. V mnoha tisících, v nejrůznějších rážích a provedeních, putoval na americký západ a do světa. Měli jej za pasem šerifové, kovbojové, zlatokopové, tuláci, farmáři i lupiči. Používali jej Texas Rangers i U..S. Army. Nosili   jej takoví muži jako byli Wyatt Earp nebo generál George Patton. Tento revolver se stal, pro svou spolehlivost a výkonnost, po zásluze legendou.

 

Colt SAA

 

Jedním z poražených účastníků soutěže byl i Remington New Model Army M 1875. Jednalo se o výrobek známé zbrojovky Remington. Tuto zbrojařskou společnost založil roku 1816 Eliphalet Remington Jr. v Ilion Forge ve státě New York. Do konce 50. let se firma značně rozrostla a během občanské války se stala jedním z předních dodavatelů zbraní armádě Severu. Společnost dodávala Unii velké počty perkusních pušek a od roku 1864 vyráběla jednoranné zadovky na kovový náboj s velmi jednoduchým závěrem uzamčeným pomocí kohoutu. Od roku 1863 společnost vyráběla oblíbený perkusní revolver Remington New Model Army Model 1863 ráže .44. Byla to mohutná zbraň, očividně napodobující konstrukci perkusních revolverů Colt. Na rozdíl od nich se však vyznačovala uzavřeným rámem. Počátkem 70. let začala společnost upravovat tento revolver na kovové náboje, až roku 1875 přišla s revolverem Remington New Model Army Model 1875, jenž byl zkonstruován na náboj .44 Remington. Byla to spolehlivá a oblíbená zbraň, čtyřiačtyřicítka úctyhodných rozměrů.

Remington Model 1863

 

Remington M 1875

 To byl výčet těch nejznámějších a nejpoužívanějších revolverů. Ortodoxní čtenář rodokapsové literatury by mi ovšem nikdy neodpustil, kdybych se nezmínil o nezbytné výbavě hazardního hráče, o derringeru. Henry Deringer začal počátkem 40. let vyrábět jedno či dvouranné perkusní pistolky těžkého kalibru určené k boji na nejkratší vzdálenost. Nosily se v náprsních kapsách, botách, dokonce kloboucích, dámy pochybné pověsti je nosily ve zvláštním pouzdře v rozkroku a falešní hráči je údajně měli ukryté v rukávech. V případě potřeby pak jen prudce švihli rukou a zbraň jim vletěla do dlaně. Pistolky deringer byly natolik oblíbené, že byly často kopírovány. Jméno Deringer se stalo natolik slavným, že i jiní výrobci začali takto označovat své kapesní pistolky. Aby však nemohli být žalováni, přidali do jména ještě jedno r. Derringer se tak stalo označením zbraně a nikoliv jménem výrobce. S příchodem kovových nábojů se začaly vyrábět derringery i na tento druh střeliva. Objevily se zbraně, které měly až čtyři hlavně. Derringery se smutně proslavily při atentátu na prezidenta Abrahama Lincolna, když jeden z nich použil vrah John Wilkes Booth.

Jednohlavňový derringer Colt

Dvouhlavňový derringer ráže .22

 

 Ještě o jednom druhu zbraně je třeba se zmínit. Jde o brokovnici, tolik oblíbenou kvůli zničujícímu rozptylu sekaného olova. Ačkoliv se to dnes nezdá, byla nejpoužívanější zbraní Divokého západu. Tvořila kupříkladu povinnou výzbroj ozbrojených průvodců dostavníků společnosti Wells & Fargo, protože zasáhnout pohyblivý cíl z jedoucího nadskakujícího dostavníku kulkou z pušky nebo pistole je možné leda náhodou nebo ve filmu. Brokovnice se vyráběly často v obrovských rážích 10 a pocházely z dílen snad všech zbrojařských společností.

Opakovací brokovnice s  posuvným předpažbím Winchester Model 1897

 

Dvouhlavňová brokovnice Colt Model 1878 Hammer

   Třebaže dnes, při sledování různých westernů, získáváme dojem, že jedinými zbraněmi Západu byly colty a winchestrovky, skutečnost byla poněkud jiná. Západ byl doslova zaplaven celou řadou výrobků nejrůznějších firem. Všechny tyto zbraně jsou součástí historie Divokého západu. Proto o nich byla řeč.

 

 

Pistolníci

 

 Pistolník je jedinečná postava. Stal se součástí amerického folklóru, podobně jako kovboj, s nímž je také často zaměňován. Ale to je chyba. Kovbojové nebyli nic víc, než honáci dobytka. Nosili sice pistole, ostatně jako mnoho mužů Západu, ale nebyli pistolníky.

   Jak tedy charakterizovat tyto jedince? Nejvýstižnější pravděpodobně bude, když budeme o pistolnících hovořit jako o mužích, pro které byla pistole zdrojem obživy nebo jim symbolizovala nástroj k prosazení moci či jejich cílů. Tito muži, kteří žili a většinou také zemřeli se zbraní v ruce, byli skutečně zvláštní rodina. Patřili sem zločinci, strážci zákona i nájemní střelci. Pokud bychom chtěli pistolníka přesně definovat, narazíme na obtížný úkol. Nejblíže pravdě asi budeme, jestliže pistolníka označíme za muže jistých mravních vlastností, které se markantně projevují ve vztahu ke střelné zbrani a jejímu použití. Pistolník byl ale typickým produktem Západu, kde lidský život neměl valnou cenu. Proto jej, alespoň podle tehdejších poměrů, nelze ztotožňovat se zločincem. Pistolník byl revolverový rváč. Zabíjel, ale nevraždil.

   Slovo pistolník (anglicky gunman, gunfighter) lze vysledovat až do počátku sedmdesátých let minulého století, avšak běžným se stalo až na přelomu století. Předtím se ale používalo ještě jiné pojmenování. Pojmenování, jež je vážnou obžalobou. Zdůrazňovalo ponurý pud, který pistolníka nutil vyvolávat spory a konflikty řešit s pistolí v ruce, což často vedlo k jeho vlastní záhubě. S touto možností ale pistolník sportovně počítal. V barové konverzaci oplýval frajerským fatalismem, předpovídaje nevyhnutelný konec své kariéry - smrt v botách. Ono zmiňované označení však přesně vystihuje druh lidí, který je předmětem našeho zájmu; je to slovo killer - zabiják.

 

Přestřelky

 

Nerad beru iluze milovníkům westernů, ty nám však neustále nabízejí střelce v kožených kalhotách, sněhobílém stetsonu, kostkované košili a kožené vestě, kterak vystřeluje soupeřům kolty z rukou a odstřeluje jim pouzdra revolverů od opasku. Proto tuto problematiku nyní metodicky rozpitváme do nejmenších podrobností. Tak tedy:

Oblečení - takto oblečený muž je kovboj, honák dobytka. Měl jsem možnost prostudovat několik stovek fotografií z období Divokého západu. Muži žijící v divočině jsou většinou oblečeni v nepopsatelných směsicích různých druhů oblečení, mnohdy navíc různě záplatovaných nebo jinak spravovaných. Městští muži pak na sobě většinou mají obleky. Tedy saka, vesty, plátěné kalhoty, na hlavách mnohdy buřinky. Upozorňuji, že takto byli oblečeni i proslulí střelci, jako např. Hickok, Earpové, Masterson apod.

 

Bat Masterson – jako jeho pravé jméno se uvádí William Barclay Masterson, ve skutečnosti se však jednalo o pseudonym. Doopravdy se jmenoval Bartholomew Masterson, přičemž „Bat“ je přezdívka odvozená od tohoto jména. Povšimněte si oblečení, které se příliš neslučuje s dnešní představou pistolníka. Přesto byl Bat jeden z nejpozoruhodnějších pistolníků Západu. Údajně se jednalo o velmi zdvořilého a skromného džentlmena, který rozhodně netrpěl přehnanou ješitností, obvyklou u mnoha jeho kolegů. Značnou proslulost získal díky souboji k němuž došlo 24. ledna 1876. Tančil tehdy v saloonu v texaském Panhandlu s jakousi barovou tanečnicí, když se dostal kvůli ní do hádky se seržantem U.S. Army místní posádky jménem King. King nakonec vytáhl revolver, začal na ty dva střílet a oba zranil. Bata kulka zasáhla do boku a srazila jej k zemi. Tehdy však předvedl jeden z nejznamenitějších pistolnických výkonů, jaké se kdy na Západě odehrály. Údajně ještě v pádu vytáhl vlastní pistoli, opětoval palbu a také skolil Kinga na prkennou podlahu baru. Tak skončili vedle sebe oba na zemi – King zemřel se dvěma kulkami v těle a Mastersonovi uvázla kulka v kyčli, což způsobovalo jeho pozdější kulhání. V roce 1877 si Bat v Dodge City v Kansasu otevřel saloon. O rok později se zde stal šerifem celého fordského okresu. Počátkem roku 1878 Bat Masterson, jeho velký přítel Wyatt Earp, Charlie Bassett a Bill Tilghman vytvořili jednu z nejpověstnějších stíhacích skupin, jakou kdy Západ viděl. Tehdejší nejproslulejší pistolníci se v Dodge City zformovali, aby dopadli Jamese W. "Spike" Kennedyho, jenž byl podezřelý z vraždy místní barové zpěvačky. Po zuřivé štvanici byl Kennedy dopaden v Meade City, když jej v následné přestřelce Bat zneškodnil ranou z pušky do ramene. V roce 1880 se Bat objevil v Tombstone, kde se věnoval hazardu, ale opustil Arizonu dříve než došlo k masakru u O.K. Corrall; roku 1881 odjel do Colorada. V roce 1883 se vrátil do Dodge City, opět jako ochránce zákona. Zemřel 25. října 1921 ve věku 65 let. Po celý život byl mužem zákona. Byl prý vynikajícím střelcem ze všech typů střelných zbraní, přesto se však zřejmě zapletl jen do dvou výše zmíněných přestřelek. Měl nesmírné charisma a pověst, jež ho předcházela – proto si mu málokdo troufl vzdorovat. Jen několikrát během své mnohaleté policejní kariéry musel vytáhnout zbraň a ještě méněkrát z ní musel vystřelit. Nikdy však prý před nikým necouvl a jen málokdo se mu při prosazování zákona postavil na odpor. Ačkoliv nikdy nezabil 30 mužů, jak se o něm tvrdilo, a King je zřejmě jeho jedinou známou obětí, na Západě daleko víc záleželo na tom, co se o někom povídalo, než jaká byla pravda. V tom spočívala síla osobnosti řady pistolníků.

 

Výzbroj - na už zmíněných fotografiích je ozbrojena (viditelně) jen asi polovina fotografovaných. Dokonce i takový pistolník jako byl Wyatt Earp, je na všech fotografiích zachycen neozbrojen. Zdaleka ne všichni tehdy nosili pistoli. Mimo jiné také proto, že takovéto počínání obvykle zakazovala městská vyhláška. Jen nepatrné procento z ozbrojených mužů má dva revolvery. Ono mnohé o tomto problému napovídají sama technická data nošených pistolí. Pravděpodobně nebylo příliš pohodlné nosit u pasu dvoukilovou čtyřiačtyřicítku. A co teprve dvě. V zásadě tedy můžeme prohlásit, že dva revolvery měli jen profesionální střelci nebo naprosto neškodní frajeři.

Je pravda, že v době občanské války nosili bojovníci záškodnických oddílů obou stran až osm (!) revolverů, ovšem většina z nich se nacházela v sedlových holsterech či brašnách. Tehdy se samozřejmě jednalo o perkusní revolvery, jejichž nabíjení bylo tak zdlouhavé, že nošení více nabitých zbraní nebo aspoň válců se přímo nabízelo. Naštěstí pro nás, poslední pamětníci Divokého západu zemřeli až ve 20. století a mohli nám tudíž zanechat důležitá svědectví. Například proslulý William Frederick Cody, známý jako Buffalo Bill, vzpomíná:

„Jediný způsob, kterým jsme mohli nabít perkusní colt na koni, vyžadoval zvláštní zásobní bubínek. Tím jsme nahradili vyprázdněný, jejž jsme pak znovu nabili, pokud jsme ovšem měli čas. Ale mokré šaty, mokré ruce a vůbec všecko mokré činilo z této záležitosti velmi tvrdý oříšek. Někdy jsme vůbec nemohli znovu nabít... A tak byly kovové patrony velkou vymožeností.“

 

Zavěšení zbraní - na žádné fotografii jsem nespatřil pouzdro zavěšené jinak než normálně u opasku. Ostatně, zkuste si zavěsit Peacemakera, který vážil téměř 1, 25 kg, ke koleni a pak si jej přivázat ke stehnu. Moc pohodlné to asi není. Jak tedy vznikly pověsti o nízko zavěšených pistolích?

Už zmiňovaný W. F. Cody byl proslulý zvěd. Velmi se proslavil a později se nechal přesvědčit, aby vystupoval v divadle. Tady se poučil o showbyznyse a zjistil, co lidé chtějí vidět. Roku 1882 otevřel slavný cirkus Wild West Show - podívanou o Divokém západě. V aréně vystupovali skuteční Indiáni, kovbojové, bizoni, mustangové. Účinkující tu předváděli své jezdecké umění, krotili koně, házeli lasem, vrhali noži a stříleli. Cody však lidem nepředváděl Západ takový, jaký byl, nýbrž takový, jaký jej lidé chtěli vidět. Chtěli proslulé rychlostřelce. Tak jim je dal. A právě tehdy se objevili střelci s nízko zavěšenými pouzdry, kvůli zrychlení tasení. Cody se tak stal největším mýtotvorcem Západu. On - sám Zápaďan.

Na fotografiích jsou někdy vidět pouzdra otočená tak, že revolvery ční pažbou dopředu, tedy opačně než je běžné. Důvody jsou v zásadě dva. V prvním případě má pravák revolver pažbou dopředu na levém boku. Tasí potom do kříže, podobně jako se vytahuje meč. Tento způsob se používal v případě perkusních revolverů, které byly dlouhé až 30 cm a jiným než popsaným způsobem se vytahovaly velmi obtížně. Ve druhém případě má pravák revolver otočený pažbou dopředu na pravém boku. Při tasení jej pak jakoby vykroutí či vyvrátí.

Všechny tyto způsoby byly důsledkem fyzických odlišností jednotlivých střelců a měly za účel co nejrychlejší vytažení revolveru.

     

 

Slavní pistolníci

 

 Na první fotografii zleva je slavný desperát Jesse James, ve věku 17 let v období občanské války. Sloužil tehdy u jižanských záškodnických oddílů Černá vlajka, jejichž činnost ze všeho nejvíc sestávala z působení v zázemí nepřítele a skládala se především z vypalování osad, drancování, vraždění apod. Základní zbraní příslušníků těchto jednotek byl revolver (zpravidla bojovali v sedle, takže druhou rukou museli ovládat koně), tehdy ovšem ještě perkusní. Kvůli zmiňovaným potížím s nabíjením zbraní tohoto typu vlastnila většina příslušníků těchto jednotek revolverů více. Všimněte si revolveru Colt New Model Navy 1861 v Jesseho levé ruce a vyčnívajících rukojetí dalších dvou revolverů téhož modelu nad opaskem.

Na fotografii uprostřed je nejslavnější ze všech pistolníků J. B. Hickok. Všimněte si výšky umístění rukojetí jeho dvou revolverů. Jedná se pravděpodobně o Colt Navy Model 1851. Pozoruhodné také je, že zbraně nejsou v pouzdrech, nýbrž jsou volně zasunuty za opaskem. Hickok údajně neměl kožená pouzdra rád, neboť se prý domníval, že lpí na zbrani jako rukavice a čím rychleji člověk tahá, tím víc zbraň svírají.

Na posledním obrázku je nechvalně proslulý desperát Billy Kid. Jeho revolver je evidentně v pouzdře, nicméně rukojeť je takřka ve výšce lokte. Jeho oblíbenou zbraní byl údajně Colt Thunderer. Billy nebyl levák, fotografie je zrcadlově převrácená.

Všechny tři snímky značně narušují představu o „koltech zavěšených proklatě nízko“.

 

 

Rychlost tasení - žádný pistolník by o sobě nikdy neřekl, že je rychlý. Slovo „rychlý“ či spíše „rychlá“ se tehdy používalo pro označení ženy volnějších mravů. V souvislosti s tasením zbraně se častěji užívalo slovo „hbitý“, ačkoliv při tzv. rychlém tasení šlo ve skutečnosti o odhad, načasování a reakci. Divoký Bill Hickok, který je považován za pistolnického experta, kupříkladu v rozhovoru pro noviny v roce 1865 prohlásil:

„Když se dostanete do rvačky, buďte jistí a nestřílejte moc rychle. Znal jsem spoustu chlapů, kteří udělali chybu tím, že stříleli ve spěchu.“

Newyorkský list Herald-Tribune ze 3. 1. 1930 otiskl rozhovor s Johnem L. Amosem, který jako mladík bydlel v Dodge City a sdílel pokoj s Batem Mastersonem a Nosáčem Jonesem:

„Jedinou výhradu, kterou jsem vůči svým spolubydlícím měl, bylo, že stále nacvičovali střelbu. Alespoň hodinu denně cvičili s nenabitými zbraněmi - tasení a cvak, tasení a cvak... Masterson a Nosáč cvičili střelbu v místnosti a obvykle jsem byl terčem já. Někdy jsem za sebou uslyšel cvaknutí, a když jsem se otočil, viděl jsem, že jeden z nich na mě naprázdno vystřelil z revolveru. Když jsem šel dovnitř, tak někdy oba prováděli nácvik tasení a střelby na mě, jak jsem vcházel dveřmi. Měl jsem je oba dost rád, ale nakonec jsem jim musel říct, že mi z toho povolují nervy a že budu muset podat oficiální demisi jakožto jejich terč. Ale ať už stříleli na mě či sloupek postele, věnovali denně mnoho času zdokonalování se v tasení. A nikdy nezapomněli každý den prohlédnout a vyčistit revolvery...“

Tohle všechno tedy byli pistolníci ochotni podstoupit, aby se udrželi naživu. Byl to tvrdý cvik, který jim umožňoval vytáhnout zbraň rychleji než ostatním. Přesto ale zkazky o superrychlých střelcích, kteří zamíří svůj revolver na soka dřív, než ten vůbec dostane zbraň z pouzdra, patří jen na stránky Rodokapsů.

Způsob střelby - střelba dvěma pistolemi současně byla na rozdíl od představ rodokapsových čtenářů spíše výjimkou než pravidlem. Když už k ní došlo, pak většinou s cílem vypálit na protivníka bez míření co největší počet střel. Každému, kdo někdy v životě střílel, je jasné, že při mířené střelbě je nezbytná jistá koncentrace, kterou by druhá zbraň zbytečně narušila. O tomto problému se zase zmiňuje jiná hvězda pistolnického nebe, Wyatt Earp:

„Nikdo nikdy v té době nestřílel ze dvou pistolí... A když někdo měl u pasu dva revolvery, pak ten druhý měl jen tak v zásobě, nikdy ne pro střelbu obouruč.“

Co se týče oné proslulé střelby od boku, ta skutečně existovala, nikoliv ovšem v onom „superpřesném“ podání filmových westernů. Ve skutečnosti se střílelo bez míření; v onom kritickém okamžiku, kdy šlo o život, neměl pistolník čas zvedat pistolí do výše očí. Musel vystřelit jako první - pokud chtěl zůstat naživu.

Existoval ještě jeden způsob střelby, který se nazývá „fanning“ (česky se tento termín většinou překládá jako „fofrování“). Tuto kuriózní střeleckou metodu nám může popsat opět Wyatt Earp:

„Ze starých perkusních coltů typu ,kapsle - koule’ (anglicky ,cap and ball’ - v anglicky hovořících zemích běžné označení perkusních zbraní, pozn. aut.) se pro zvýšení rychlosti střelby ,fofrovalo’. To znamená, držet colt v jedné ruce a mačkat spoušť (nebo ji mít dokonce odstraněnou!), a druhou rukou, plochou dlaní, natahovat kohoutek.“

Tento způsob střelby se uplatňoval proti blízkému a početnému nepříteli. Byl však dost náročný na pohybovou koordinaci a rozhodně nebyl příliš rozšířený.

Způsob boje - představa střelců stojících proti sobě v pravé poledne na vyprázdněné ulici je scestná. Drsná slovní výměna obvykle vyprovokovala bezprostřední střelbu. Z toho důvodu se bojovalo obvykle na distanc několika kroků. Pistolníci potom pálili tak rychle, jak jen mohli. To znamená bez míření a od pasu. Pokoušeli se protivníka zasypat v co nejkratším čase, co největším množstvím olova. Základem bylo zabít protivníka nebo jej alespoň zmrzačit natolik, aby už nebyl schopen boje.

Přesnost střelby - Rodokapsy se nám stále pokoušejí vnutit představu střelců, kteří vystřelují svým soupeřům revolvery z rukou, prostřelují do vzduchu vyhozené mince apod. Je pravda, že pistolníci Divokého západu byli mimořádní střelci, ale většina jim připisovaných výkonů je jen legendou. Jak už jsem poznamenal, pistolnické souboje byly dost zoufalé - většinou se odehrávaly na nejkratší vzdálenosti. Proti sobě stáli dva muži, kteří se pokoušeli navzájem zabít. V takové situaci jistě nebyl čas na prostřelování rukou či podobné finesy. Pálilo se „co to dalo“ do nejrozměrnější plochy cíle - do břicha.

Divoký Bill Hickok rozhodně patřil k elitě tehdejších pistolníků. I jeho současníci ale soudili, že většina jemu připisovaných činů je pouhou fikcí. Jeden jeho známý, W. E. Webb o něm řekl:

„Nevěřím například, že byl schopen zasáhnout niklák přes ulici kulkou z pistole, stejně jako by to nedokázal Indián šípem. Takové činy patří do pohádek. Bill však se svými pistolemi umí zacházet velmi zručně.“

Sám Hickok tvrdil, že v přestřelce „je lepší mířit na tělo, než kamkoli jinam, z prostého důvodu, že když jeden střelí chlapa do břicha u pupku, možná ho to nezabije, ale bude v šoku, který mu ochromí mozek a paži natolik, že je po boji.“

I Buffalo Bill krátce před svou smrtí (zemřel 10. 1. 1917) poskytl spisovateli Chaunceru Thomasovi interview, v němž se zmínil o střeleckém umění svých současníků:

„...my jsme nemohli střílet tak dobře jako vy dnes. Neměli jsme tak přesné střelné zbraně, ani pušky, ani revolvery, ani náboje. A také jsme neměli prostředky, abychom si dovolili vyplýtvat tolik střeliva na trénink... Nicméně vykonali jsme svou práci. Byli jsme nuceni.“

 

 Doufám, že jste se příliš nenudili, ale předchozí řádky byly nezbytné k plnému pochopení příběhů, které vám budu vyprávět.

 

 

Souboj

 

 Nyní vám tedy mohu nabídnout jeden souboj, sice ne příliš slavný, rozhodně však zajímavý a především - typický.

 Souboj se odehrál mezi Levi Richardsonem a Frankem Lovingem v saloonu Long Branch v Dodge City 5. srpna 1879.

 

Dodge City – jedno z nejdivočejších měst Divokého západu. K jeho zkrocení se zde sešla skutečná pistolnická elita. Dodge bylo „dobytčí město“, cílová stanice mnoha stád dobytka hnaného z Texasu. Zde byl dobytek prodán a železnicí odtransportován na Východ. Ve městě pak zůstali kovbojové, kteří dobytek přihnali a nyní dostali zaplaceno. Většina obyvatel města (výčepní, profesionální karbaníci, prostitutky) však byla odhodlána udělat vše, aby tyto peníze zůstaly ve městě – hlavní třídu Dodge City tvořila souvislá řada barů, nevěstinců, heren a tančíren. Opilí kovbojové byli velmi divocí a neustále se dostávali do sporů kvůli ženám nebo penězům. Tyto spory často končily ozbrojeným střetnutím. Jen v roce 1878 přihnalo do Dodge 1500 kovbojů celkem 250 000 kusů dobytka.

Uprostřed snímku saloon Long Branch.

 

   Byl podrobně popsán v listu Ford County Globe ze dne 8. srpna:

 „Málokdy je nějaké civilizované město či okres svědkem takové atmosféry, která panovala v Long Branch saloonu v tomto městě v sobotu večer a která vyústila v zabití Leviho Richardsona, známého městského dopravce, hazardním hráčem jménem Frank Loving.

 Loving žil několik měsíců se ženou, kterou Richardson asi miloval, a již několikrát před tímto osudným setkáním se pohádali a došlo i na rány. Richardson byl muž, který žil v Pohraničí několik let, a i když byl v mnoha stránkách oblíbený, zvykl si být drzý a troufalý, čímž se člověk vždy snadno dostane do problémů. Jeho povahu by mnoho lidí označilo za odvážnou a skutečně věříme, že byl opakem zbabělce. Byl to tvrdě pracující a pilný člověk, ale byl mladý, silný a lehkomyslný.

 O Lovingovi toho víme málo. Je profesionální hráč, ne moc rvavý, ale spíše chladného a odhodlaného typu, když jde o zabíjení. Je mu asi dvacet pět let. Každý z těchto mužů, jak věříme, se tomuto souboji mohl vyhnout, pokud by chtěl. Ale oba byli ochotni riskovat život, oba se sebedůvěrou bojovali, protože bojovat chtěli. Jak je uvedeno v následujících svědectvích , jeden řekl: ,Nevěřím, že bys bojoval!’ Druhý odpověděl: ,Vyzkoušej mě a uvidíš!’ Oba okamžitě vytáhli revolvery a šli na to v místnosti plné lidí, kde olověné pozdravy létaly všemi směry. Ani jeden z nich neukázal touhu druhému uniknout a nelze říci, jak dlouho by boj trval, kdyby Richardson nebyl prošpikován kulkami a Lovingův revolver se nevyprázdnil. Richardson byl střelen do prsou, skrze bok a skrze pravou ruku. Zdá se zvláštní, že Loving nebyl zasažen kromě lehkého škrábnutí na ruce, protože oba muži byli tak blízko sebe, že se jejich pistole skoro dotýkaly. Padlo jedenáct ran, šest vystřelil Loving a pět Richardson. Ten žil jen několik chvil po střelbě. Loving byl umístěn do žaláře, aby vyčkal výroku koronerovy poroty, který zněl ,sebeobrana’, a potom byl propuštěn. Richardson nemá v okolí žádné příbuzné. Pocházel z Wisconsinu a bylo mu asi dvacet osm let.

 Společně s dobrými lidmi naší obce hluboce litujeme této hrozné události. Nevěříme, že je to ten správný způsob, jak urovnávat spory, a jsme si jisti, že to neodpovídá žádnému zákonu - lidskému ani božímu. Ale pokud muži musí nutně pokračovat ve vyřizování svých účtů se zbraněmi, přimlouvali bychom se za systém soubojů, jež by neohrožovaly životy kolemjdoucích, kteří si hledí svého.

 Nevíme, jestli je důvod něco vytýkat policii, snad je třeba zdůraznit nutnost přísného prosazování vyhlášky, která zakazuje nosit ukryté zbraně. Ani jeden z těchto mužů neměl právo takovou zbraň nosit. Hazardní hráči, jako třída, jsou ke všemu odhodlaní muži. Považují za nutné, aby si v podnikání udržovali pistolnickou pověst a nikdy se nenechali podvést. V žádném případě by jim nemělo být dovoleno nosit smrtící zbraně.“

 Při zjišťování podrobností souboje citoval Globe několik svědků. Jeden z nich, Adam Jackson, hostinský v Long Branchi, tvrdil, že Richardson právě odcházel ze saloonu, když Loving vešel:

  „Richardson se otočil a šel za ním zpět dovnitř. Loving se posadil u hracího stolku. Richardson přišel a sedl si na ten stolek blízko k němu. Loving hned vstal a něco k Richardsonovi prohodil, nerozuměl jsem co. Richardson v té chvíli seděl na stolku a Loving stál. Loving řekl Richardsonovi: ,Jestli chceš vo mně něco povídat, tak proč mi to nepřídeš říct do vočí jako slušnej člověk a ne za zády, ty zatracenej hajzle.’ Richardson si stoupl a řekl: ,Ty bys nebojoval s nikým, ty zatracenej...’, zbytek jsem neslyšel. Loving řekl: ,Vyzkoušej mě a uvidíš.’ Richardson tasil pistoli první a Loving taky vytáhl zbraň. Padly tři až čtyři rány, když Richardson upadl na kulečníkový stůl. Potom, co upadl, už Richardson nestřílel. Upadl na ruce a na kolena. Po jeho pádu se už nestřílelo. Nikdo kromě dvou zmíněných nestřílel. Lovingova pistole dvakrát cvakla a myslím, že Richardson vystřelil dvakrát, než spustila Lovingova pistole.“

 Městský marshall Charles E. Bassett svědčil, že když začala střelba, byl v saloonu Beatty & Kelly. Běžel do Long Branche a právě dorazil, když oba muži běhali kolem kulečníkového stolu, potom kolem kamen a stříleli na sebe:

 „Dostal jsem se až ke kamnům, když střelba končila. Chytil jsem Lovingovu pistoli. Myslím, že poté, co jsem vešel, padly dvě rány a zcela jistě alespoň jedna. Podle mého nejlepšího vědomí ji vystřelil Loving. Neviděl jsem, že by Richardson nějakou střelu vypálil, a neviděl jsem u něj pistoli. Prohlédl jsem pistoli, která mi byla ukázána jako Richardsonova. Obsahovala pět prázdných nábojnic. Richardson upadl, když jsem tam byl. Nejsem schopen říct, jestli byl střelen před mým příchodem nebo po něm. Myslím, že střely po mém příchodu vystřelil Loving na Richardsona. Richardson padl okamžitě po ráně, kterou jsem slyšel. Neviděl jsem, že by někdo jiný střílel na Richardsona. Neviděl jsem jak Duffey bere Richardsonovi pistoli. Nevím, jestli Loving věděl, že byla Richardsonovi pistole odebrána. V místnosti bylo značně zakouřeno. Lovingova pistole byla Remington č. 44 a po střelbě byla prázdná.“

 William Duffey vypověděl, že Loving v jednom okamžiku upadl a on si myslel, že byl zasažen. Vyrval v té chvíli Richardsonovi pistoli a vzpomněl si, že „jeden či druhý možná přitom vystřelil“. Dodal, že si nebyl jist, jestli byl Richardson postřelen, či nikoli, ale „spíš byl, protože byl slabý a snadno jsem si s ním poradil“. Také prohlásil, že se domnívá, že Loving nevěděl, že Richardsona odzbrojil.

 Bassettova zmínka o Remingtonu „č. 44“ je zvláštní. Domnívám se, že marshal měl na mysli spíše její ráži - Remington .44. Firma Remington nikdy nevyráběla revolver s označením 44. Muselo se jednat buď o Model 1863 upravený na kovové náboje nebo o novější Model 1875, oba v ráži .44 Remington.

 Pozoruhodný je nejen průběh souboje, ale také to, že střelami, jež minuly oba soupeře, nebyl nikdo další zraněn. Oba střelci zcela rozptýlili představu chladného a klidného pistolníka z legend. Nechali se naopak ovládnout emocemi místo rozumem. Většina tehdejších soubojů měla, třebaže Rodokapsy o této skutečnosti taktně mlčí, ještě soudní dohru. Avšak obvykle tasili oba pistolníci zbraně současně a tak byl přeživší duelant většinou osvobozen a jeho konání prohlášeno za sebeobranu. I tentokrát byl závěr koronerovy poroty jednomyslný:

 „Jmenovaný Levi Richardson zemřel v důsledku střelné rány z pistole vypálené Frankem Lovingem v sebeobraně.“

Slavní střelci, kteří pomáhali prosazovat zákon v Dodge City

Druhý zprava stojící Bat Masterson, první zleva sedící Charlie Bassett o němž je zmínka v souvislosti se střelbou v saloonu Long Branch, vedle něj sedí Wyatt Earp, jenž sice v Dodge City získal jistou proslulost, nikdy však nezastával vyšší postavení než zástupce městského marshala a rozhodně nebyl vládcem města, jak se někdy tvrdí.

 


 
 

—————

Zpět